Člověk se učí každý den. To je prostě realita, kterou si někdy neuvědomujeme a je dobře, že se nám to samo připomene velmi často. A tento poslední týden pro mě byl v několika věcech velmi důležitý.

Každý druhý pátek mám s mým trenérem Petrem takovou rekapitulaci. Probíráme vše, co se dělo, odstraňujeme obavy a překážky a obecně se domlouváme, co se bude dít v dalších 14 dnech. Potřeboval jsem probrat jednu věc - a to je časová náročnost toho všeho, do čeho jsem se pustil. Začínal jsem totiž pociťovat, že ta změna je větší, než jsem si vůbec odmítal připustit. Pro přehled - 2x týdně vaření do krabiček, 2x týdně odpoledne hodina tréninku, do toho ještě alespoň hodina cílené chůze denně. To je jen ke změně životního stylu. Když k tomu připočítám všechno, co chci stíhat mimo - nějaké přednášky, konference, posezení s kamarády, nějaké ty seriály a kino, řečnický klub, psaní, ... A taky třeba práci, že ano. A najednou jsem s časem v záporných číslech a abych vše stíhal, musel bych spát 2 hodiny denně. Vlastně nechápu, kam by se mi měl ještě vejít nějaký sport v budoucnu, obzvlášť v období jara/léta, kdy mám něčím zaplněný téměř každý víkend. Do toho bych měl připočítat i třeba nějaký čas „pro sebe“, na odpočinek, prý. Bez šance. To mě stresovalo, nebudu sobě ani nikomu jinýmu namlouvat, že ne. Proto jsem to potřeboval probrat a zmínit Petrovi.

Petr na to reagoval asi nejlépe jak mohl. Petr mě z podstaty do ničeho nenutí, je vlastně spíše průvodcem, důležitým převozníkem na cestě, na kterou jsem se vydal. Petr mi vlastně jen připomněl, že je to všechno na mě - že já si musím najít způsob, který mi vyhovuje a který mě nestresuje. Petr také dodal:

„Honzo, uvědom si ale, že to, jak jsi trávil čas doteď, tě dostalo do stavu, ve kterém se nacházíš a který ses rozhodl změnit.“

Tahle jedna věta ve mě rezonovala celý víkend. Navíc mi hodně podobnou věc řekla i kamarádka, které jsem se svěřil s tím stresem z nestíhání koníčků. Já jsem si totiž až do té doby neuvědomil, co vlastně v plném významu je myšleno změnou životního stylu. Osobně myslím, že tato věta je jedna z nejdůležitějších věcí, které jsem potřeboval slyšet. I to je důvod, proč to píšu sem. Věřím, že toto jednoduché uvědomění může pomoci i někomu z vás.

Je to totiž jen o těch prioritách. Neznamená to, že se musíme vzdát všeho, co nás bavilo dodnes. Je to jen o tom si říct, co je důležité, a co je třeba naprostá ztráta času, která nám vlastně už ani nic nedává a děláme to pouze z nějaké setrvačnosti. Mě teď čeká si tyhle priority sestavit a naplánovat další postup tak, abych měl čas na vše, co chci opravdu dělat. A neplýtvat. Pokud jste v podobném stavu a je toho na vás příliš, udělejte to taky. A nebojte se něčeho zbavit.